"PSYHIATRICKÁ LÉČEBNA"

S vrzáním starých dveří vcházím,
malá místnost, avšak stropy vysoké, nic zvlášntního.
Všude sedí krásní lidé, každý se zlomenou duší.

Na staré kožené křeslo usedám, více usedavým pláčem se zalykám.
Srdce mi buší stále víc, strach tělo objímá.
Chci domů,
Domů za nejbližšími, ale drží mě tu jako vězně.

Otevírají se další dveře, vidím světlo a strach opadá.
Vše je tu bílé, lidé milí, nakonec i útěk z hlavy mizí.

Bílá páska mé hubené zápěstí objímá, odcházím.

S úsměvem přicházím do jiného domu,
už není tak světlý a plný dobroty, jako ten první.
Je tu tma, zima a nepříjemná osoba.
Stále však doufám,
Doufám, natolik, že přestávám vnímat svůj vnitřní hlas.
Křičí.
Utíkej, dokud ještě můžeš.

Vcházím do bílé, dezinfekcí voňavé místnosti.
Posadí mne na lehátko a všecko seberou.
Věci, doklady a duši.
Sestry mají hlas vichřice podoba, a chování jako kdybych jim patřila.

Bezmyšlenkovitě se v pláč zalykám.
Slzy jsem nečekala.
Dostávám první seřvání.
Radost je tu za odměnu a dobré chování.

Utíkám z léhátka pryč, klekám na kolena a v slzách prosím o útěk.
Čas se zdá nekonečný a bezmoc přibývá.

Zůstávám zde sama a nevím, co se bude dít.

Vrací mi věci, ale identitu si nechají.
Zavřou mě na studené chodbě, kde je slyšet jen prosba a pláč.
Nevidím žádný úsměv ani radost,
Jak kdyby to tu neznali.

Několik hodin stojím, kolena se mi podlamují.
Zase mě berou dovnitř.
Dveře zamykají.
Bojím se, že je to konec a už se odsud nedostanu.

Pouští mě, odjíždím z bran a konečně se mi uleví.